Právě jsem snědla mandarinku. Ano. Mandarinku. Ano, teď. Ano, vím, že je konec léta. Ano, vím, že voní po Vánocích no a není na ní právě to úžasné?! Mám pocit, že kdybych se podívala z okna, tak uvidím pod lampami padat sníh!

Sedím tady a koukám na blikající čárečku na monitoru, mezitím co sestřička v obývacím pokoji naříká nad reklamou šampónu, protože jej používá a nemá vlasy jako ta

Když jsem byla malá, přivázala jsem svoji panenku k plastové červené židličce švihadlem, klekla si před ni a podívala se do jejích obrovských modrých očí. Chvíli jsem zkoumala ten podivný obrazec v nich. Vypadal jako vesmír, v něm plující bleděmodrá planeta

Když jsem byla malá...(ano, právě tehdy...) přicházel. Každý večer. Nikdy na mně nezapomněl. A vlastně to trvá stále...

Večer, (Ano, právě tehdy...) je třeba počkat, jen chvíli, až se pokoj zahalí do černého závoje. A světlo potemní a tma se rozsvítí. Lehla jsem si a čekala. Zavřené oči a horlivé ucho. A najednou...záblesk...ZÁBLESK. Je tak silný a tak chvatný, že jej ucítím i při zavřených

Zajímavé...jak máme každý k samému sobě jiný vztah...stoupneme si před zrcadlo a neustále vidíme nové a nové chyby. A žijeme v přesvědčení, že ty chyby vidí všichni. Jako samozřejmost až neviditelnou při tom vnímáme i ty části nás, které jsou krásné a do oka padnou mnohem dříve, než nějaká chyba.

Nevidíme to. Nevidíme své přednosti. Ne vždy. Vlastně to ani nejde. Známe se velmi dobře a nemůžeme

A ať si chlapci, rodiče, učitelé, přátelé, sourozenci a klidně i celý svět říká co chce! Já si zacpu uši a všechny ty články o tom, jak je to nezdravé, škaredé a nepřirozené spálím v pecku! Protože já se líčím! A ráda! A bud a budu a budu! A až se mě zase někdo zeptá proč, tak víte co mu řeknu? Řeknu mu, že mě to baví!

Jen proto, že někdo nějaké slečně poví, že nevypadá hezky nalíčeně, tak