Položila jsem klíčky na pult. Ten zvuk se zdál v tom ospalém tichu ohlušující. Recepční se na mě koketně usmál. Vypadalo to divně. Nezbláznil se? Je půl sedmé ráno. Má naříkat, křivit se a znuděně věšet pokojové klíčky na věšák. Opětovala jsem úsměv a zamířila jsem ke dveřím "Sezame otevři se."

Sestoupila jsem po hotelových schůdcích a rozhlédla se. Je to tak krásná část dne, když

(nějak jsem si to slůvko "kterak" oblíbila, že?)

Vracela jsem se z úmorné zkoušky. (Nevzpomínám neúmornou) A jediné, co mi dávalo sílu těmi koutky pohnout a usmát se, bylo slunce, podzimní listí a ta nádherná barevná a světelná kombinace právě těchto dvou objektů. Prostě ten můj milovaný podzim!

V parku nikdo nebyl. Opravdu nikdo, tedy....alespoň to tak zprvu vypadalo. Tady

Dřela jsem jak mezek. Jako divá a jako blbá! Byla jsem unavená, zpocená a chtělo se mi omdlít. Na recitační soutěži, letos na téma romantismus. Byla jsem hlavní hosteska, hostitelka, uvaděčka a to všechno jako viktoriánský mim. Nadýchané bílé šaty, slunečník, moskytiérová krinolína a ten úmorný korzet. Nevadí mi romantismus, vždyť já 19. století miluju, ale takhle mě ještě nezřídilo.  Chlípná

A ať si chlapci, rodiče, učitelé, přátelé, sourozenci a klidně i celý svět říká co chce! Já si zacpu uši a všechny ty články o tom, jak je to nezdravé, škaredé a nepřirozené spálím v pecku! Protože já se líčím! A ráda! A bud a budu a budu! A až se mě zase někdo zeptá proč, tak víte co mu řeknu? Řeknu mu, že mě to baví!

Jen proto, že někdo nějaké slečně poví, že nevypadá hezky nalíčeně, tak

Slunce nám dávalo zřetelně najevo, že žije. Ani ti ptáci už neměli sílu pět. Horko bylo i trávě a stromům. A vzduch, který se ještě dal dýchat to také vzdal a zalezl kdesi do stínu. Chvíli jsem měla pocit, že nastal konec světa a babiččina zahrada je jediné, co přežívá. Seděly jsme s Jůlií v altánku a nic se nám nechtělo.  Jůlie oťukávala gumu tužky o papír a já se pokoušela luštit babiččinu

Tak strašně unavená a vyčerpaná. Vrátím se domů a jediné co chci, je ležet. Klidně i na fakírské desce, hlavně ať už ležím. Svezu se po dvěřích na podlahu a sednu si. Tma, ticho a najednou drobné tˇukání o podlahu. Z pelechu se vysouká černé tělíčko a pomalu se ke mně blíží. Lehne mi do klína a zahřívá mě. Ta se tak má. Celý den se vyhřívá v pelechu a já pobíhám venku. A to nejhorší teprve příjde.