Existuje jistá neviditelná síla. Ona to vlastně není tak úplně síla. Je to nehmatatelné, nemá to vůni ani chuť, nevíme kde přesně se to nachází a kdy přesně to působí. Je to "něco". Přes všechny možné interpretace, které by mohly vzejít z diskuze na toto téma, která by s časem možná připomínala či dokonce nabrala podoby identické k diskuzi o všemohoucí síle zvané Bůh, Vesmír, Vnitřní

Je mi sametově. Jako když ochutnáte kávu, jestli není horká a ona není. Jako když se k ránu otočíte na druhý bok a polštář přesně padne pod vaši hlavu.

Můj blogový comeback mi nápadně připomíná konec nějakého nízkorozpočtového filmu. Kdy hlavní postava za nepravidelných však klidných zvuků piána nasedá do letadla, usměvavý stevard jí pomůže s kufrem,

Jsou zkrátka chvíle, kdy bych možná mohla i zemřít.

Jsou zkrátka chvíle, kdy není třeba sledovat čas a to ani z triviálního propouštění přebytečného času mezi prsty.

Jsou zkrátka chvíle kdy není třeba mít výčitky z nenaplnění denního režimu smysluplnou aktivitou, prospěšnými činy a dobrosrdečnými skutky...

S harmonickým klidem v duši odraženém na mé tváři jsem naslouchala

S mou osobní, poněkud nervózní aurou mé osobnosti rozvířenou neobvykle koncentrovanou vůní fréziového parfému, rozepnutým kabátem, vlasy slepenými mrakem laku, avšak opozdile plahočícími se vzduchem kdesi za mnou a očima mrtvě zaraženýma směrem k hodinám na budově u hraničního

Měla bych se stydět. Poslední článek, který majáčí na oprášeném blogu se jmenuje novoroční. To je hezké Vás do nového roku uvítat a pak zmizet. Čas? Byl. Chuť? Občas taky. Inspirace? Hoho!!! Proč tedy zahanbeně vyťukuji do klávesnice až teď? Kdo odpoví na tuto otázku dostane jedničku páč já absolutně netuším. :-D

No zas tak dlouho to není. Fakt je, že mám pocit, že uběhl už řádný kus doby

Z prosklených dveří jsem s námahou vytlačila své rozbolené, utahané tělo a vystavila světu vybledlý obličej tu a tam protažený pramínkem k nerozeznání rozcuchaných vlasů. Vítr příjemně schladil rozpálený krk a svěží zimní vzduch osvěžil rozedřené hrdlo. Ulice připomínala čtvrť opuštěného městečka, z nějž mor vyhnal veškerou civilizaci. Občas se jen někde váhavě zavrávoral strom nebo po betonu prolétl